Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozhovor s europoslankyní Věrou Flasarovou

9. 3. 2009

Jsem pro větší rovnost mezi členskými státy Evropské unie

Haló noviny | 9.3.2009 | : Naše pravda - Společensko-politická příloha Haló novin | : 1 | : Jaroslav KOJZAR

Rozhovor s europoslankyní Věrou Flasarovou

* Vaše pětileté období ve funkci europoslankyně je už téměř na konci. Když se tak zamyslíte nad uplynulým pětiletím, co vám vlastně přineslo?


Velice jsem o tom přemýšlela už v polovině volebního období. Dokonce z toho vznikla knížka rozhovorů se mnou symbolicky nazvaná Poločas. Je v ní v podstatě všechno, co bych potvrdila i dnes. Před vstupem do Evropského parlamentu jsem působila na krajské úrovni. Neměla jsem za sebou práci ani v Poslanecké sněmovně, ani v Senátu České republiky. To bylo pro mě nevýhodné v tom smyslu, že jsem nebyla mediálně známá osoba. Na druhé straně jsem si ale s sebou nepřinášela zlozvyky z českého parlamentu, takže jsem se na podmínky Evropského parlamentu poměrně rychle adaptovala. Slušnost, korektnost a věcnost, které tady převládají, mi vyhovují. Tady není čas ani prostor na to se předvádět. Musíte se svým týmem pracovat rychle a racionálně, jinak nemáte šanci. Musíte se vyjadřovat stručně, jasně a srozumitelně, jinak vás tlumočníci nepřeloží správně a vaše řeč ztratí smysl. Uvědomila jsem si tuto přednost právě teď, kdy do EP přijíždějí politici zvyklí se předvádět nebo trousit žerty v českém parlamentu, a tady se těm žertům nikdo nesměje. Prostě proto, že tady se čeká srozumitelná řeč.
Takže, Evropský parlament mě naučil myslet a mluvit tak, aby mi ostatní rozuměli. Ale nejen to...

* Na co, podle vás, můžete z hlediska svého působení v Evropském parlamentu být pyšná?

Víte, na co jsem pyšná? Na to, že jsem nikdy neudělala nic, kvůli čemu by se někdo mohl smát mé zemi a jejím občanům. I tohle jsem si uvědomila teprve nyní, v době našeho předsednictví. Kdybyste mi tu otázku položil ještě loni, tak odpovím, že jsem nejvíce pyšná na svou iniciativní zprávu, kterou EP schválil, na řadu svých stínových zpráv, na svou práci ve Výboru pro práva žen a rovné příležitosti a na to, že se snažím pomáhat zejména českým vysokým školám. Ale teď mám pocit, že velkým úkolem českého politika, každého českého politika, je chránit svým chováním a vystupováním dobré jméno země a nedopustit, abychom vypadali směšně, nezrale nebo hloupě.

* A na co nebudete ráda vzpomínat?

Pokud se mi podaří obhájit svůj mandát, chtěla bych pokračovat v práci, která zdaleka není hotová. A pokud ne, pak vzpomínat budu hodně a v naprosté většině v dobrém na kolegy ze sedmadvaceti zemí Evropy, na spolupracovníky, kteří mi byli oporou, a také na korektní a slušnou úroveň Evropského parlamentu, který respektuje politickou odlišnost a nemá předsudky. Budu vzpomínat na laskavou, i když trochu deštivou Belgii, na její zdvořilé, i když trochu uzavřené obyvatele. A taky na Štrasburk, přívětivý, usměvavý a duchaplný, před jehož katedrálou jsem si několikrát uvědomila, jak je to dobře, že evropské národy mají svou unii. Jen se bojím, aby toho nádherného projektu jednou někdo nezneužil a nezačal v EU provádět politiku, se kterou ti ostatní nebudou moci souhlasit. Takže negativní vzpomínání není můj program.

* Jak jste za tu dobu kooperovala s europoslanci jiných politických seskupení z České republiky?


Většinou korektně. Výjimkami byl začátek našeho působení v Evropském parlamentu a současná předvolební atmosféra. Na začátku někteří kolegové měli pocit, že se musí od těch komunistů co nejvíce distancovat. Pokud možno nedýchat s nimi ani stejný vzduch. Velmi rychle se ale ukázalo, že je to nesmysl, a že naším společným zájmem by mělo být, a také většinou i bylo, hájit zájmy občanů České republiky. No a teď? To víte, volby. Před volbami se jako Halleyova kometa vrací antikomunistická rétorika. Ony ty strany, co se samy deklarují jako demokratické, mohou stěží nabídnout jiné vylepšení vlastního obrazu, než na pozadí démonizování komunistů. Když označíte ty ostatní málem za ďáblovy spojence, tak vy sám budete vypadat jako anděl. To je celá podstata současného uměle pěstovaného antikomunismu v ČR.

* S kterými europoslanci jste, pokud jde o společnou práci, nejraději spolupracovala?

Pokud máte na mysli české kolegy zvolené za KSČM, pak docela určitě jsem našla nejvíce společného s Vladimírem Remkem. A nebylo to jen tím, že jsme oba část svého života prožili v bývalém Sovětském svazu. Je to nepopiratelná osobnost, která si nemusí na nic hrát. A já mám ráda autentické lidi. Ale spolupracovala jsem se všemi svými kolegy a byla to dobrá spolupráce. I když, jediná žena v celé skupině, což je tak trochu danajský dar, si musí zvyknout na to, že na ni pánové občas zapomenou. To se konečně stává i v nejlepších rodinách, natož v politice. A pokud máte na mysli mé zahraniční kolegyně a kolegy, tak je to portugalská europoslankyně Ilda Figueireido, členka vedení ÚV KSP.

* Kandidujete znovu. Jaké si tentokrát dáváte cíle?

Byla bych ráda, kdyby se to podařilo. Už jsem řekla, že mám spoustu rozdělané práce. Nemyslím, že bych v novém poslaneckém období měnila téma svého zájmu a priority, spíše bych trochu změnila organizaci práce. Určitě jsem, zvláště z počátku, tříštila síly. Snažila jsem se být u všeho - v Evropském parlamentu i v republice, a to je strašně namáhavé. Musím si lépe organizovat čas a zbavit se věčných obav z toho, že jsem něco nestihla. Víte, já jsem ze staré školy. Potřebuji mít práci udělanou, resty mě zneklidňují, snažím se co nejvíce lidem vyhovět a ono se to pak nabaluje jako sněhová koule. Takže, ani trocha asertivity nebude na škodu.

* Co byste, kdybyste tu možnost měla, na Evropské unii změnila?

Tak, to by bylo na dlouhé povídání. Především platí, že jsem ráda, že Evropská unie existuje a že jsme jejím členem. V EU je ale stále patrné ostré rozhraní mezi starou patnáctkou a zeměmi střední a východní Evropy. U starých členských zemí navíc panuje pocit, že těm novým učinily dost velké dobro už jen tím, že je vzaly mezi sebe. Tak se od nás čeká, že se budeme usmívat a budeme nadšeni úplně ze všeho. No, a vidíte to. Pak si přijede prezident jakési České republiky do Bruselu a začne poučovat. Reakce předsedy parlamentu Pötteringa byla symbolická. Trošku nerudně Klausovi připomněl, že může být rád, že má kde vystoupit, neboť dříve by tu šanci nedostal. Dříve, to se rozumí za bývalého režimu. Tohle se stále vznáší nad našimi vztahy. To, že Západ udělal jakýsi dobrý skutek, a tak očekává vděčnost a klid. Ale ono to tak vůbec není. Ani projekty, jako je EU, nejsou dílem altruismu, ale jsou vysoce pragmatické. Z rozšíření EU Západ nejprve zbohatl, ale my také. Měli bychom být tedy k sobě víc upřímní. Přiznat každému jeho přednosti a beze studu se učit od někoho, kdo je dál. I my máme své přednosti před Západem. Jsme citlivější na různé vývojové trendy a také na lhaní. A lépe se vyznáme v realitě východní a jihovýchodní Evropy. Takže, co bych změnila? Předsudky v tom smyslu, že někdo je lepší než ten druhý. Jinými slovy, jsem pro větší rovnost mezi členskými státy EU.

* Jak chápete Lisabonskou smlouvu?

Jako další ze série pokusů dát Evropské unii nějakou ústavní podobu. V zásadě nejsem proti. Problém Lisabonské smlouvy je, že je i nadále dost komplikovaná, nesrozumitelná, dlouhá a přitom neúplná. Díl viny na tom stavu mají i čeští vyjednavači, kteří se nepostarali o to, aby byla LS úplnější ve smyslu ochrany českých národních zájmů. Prostor byl ve formě protokolů. Toho jsme, na rozdíl od jiných států, nevyužili. Mám k LS i jiné výhrady, např. mi vadí její větší militantní zaměření. Takže, ještě jednou. Je to pokus, po kterém by měl následovat nový projekt.

* Mnoho času jste musela pobývat v Bruselu a Štrasburku. Povinnosti máte pochopitelně i doma. Jak jste všechno dokázala zvládat?

Musela jsem rozlišovat pracovní povinnosti poslance Evropského parlamentu a své soukromí. To první jsem si plnit musela a plnila s pocitem zodpovědnosti k těm, co mi dali svoji důvěru, ale i se zodpovědností sama k sobě. Takže Popelkou se stalo soukromí. Naštěstí, děti jsou dospělé a manžel také soběstačný, takže na to nikdo nedoplatil. Možná já sama, ale to je už riziko povolání. Počítala jsem s tím, že prostě budu po většinu roku na cestách. Nejsem překvapena, že má ostravská domácnost jede jen v úsporném režimu, pokud není vyloženě ve stadiu hibernace, jak to umí naše notebooky. Ale já jsem na kočovný život zvyklá. V zahraničí jsem studovala, v zahraničí pracuji. Člověk sice ztrácí pohodlí, ale zase si rozšiřuje obzor. Naučí se lépe vnímat okolí a být tolerantnější. A to je velmi užitečné.

* V europarlamentu je stejně jako u nás v Poslanecké sněmovně méně žen nežli mužů. Cítíte to jako nevýhodu?

Ovšem v Evropském parlamentu to není tak markantní jako v tom českém. A ženy v něm mají velmi dobrou a silnou pozici. Jsou mezi místopředsedkyněmi parlamentu, předsedkyněmi výborů, mají autoritu. Tady neexistuje jakákoliv znevažující narážka na ženu. Něco takového je absolutně vyloučeno. Je zde hodně žen mezi zaměstnanci, ve frakcích, ve výborech. Když se pohybujete v Evropském parlamentu, máte pocit, že v defenzivě jsou spíše muži. Ale jsem pochopitelně realistka. Vím, že politika se nedělá na té viditelné úrovni. Tam se navrhuje, prosazuje a schvaluje. Politika se složitě tká a přede v různých zájmových uskupeních, a tam jsou muži tradičně výkonnější. Mají v tom praxi a pro ženy je obtížné sladit s nimi krok. Tohle existuje i na evropské úrovni. Ženy se budou muset naučit témuž, nebo se pokusit tento politický styl mužů pozměnit.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář