Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lidické ženy se nikdy nesmířily se smrtí svých dětí

22. 11. 2011

Lidické ženy se nikdy nesmířily se smrtí svých dětí

Přijměte záznam z jejich vystoupení na mimořádně zajímavé besedě. Jde přece o to, aby osobní vzpomínky posledních žijících svědků lidické tragédie a v širších souvislostech svědků hrůz druhé světové války byly zachovány pro budoucnost. Jde nám o to, aby nebyly zapomenuty nevinné oběti a navždy se vědělo, kdo byli jejich vrazi.

Nejvíce – vzhledem ke svému tehdejšímu věku - hovořila Marie Šupíková. »Poté, co jsme opustili Lidice, nikdo z nás netušil, že se do našich starých Lidic již nevrátíme,« tak začalo její vyprávění před zcela zaplněným velkým sálem v budově Politických vězňů 9 v Praze. »Umíte si představit, když mamince někdo chce brát její dítě. Tak to bylo hrozné,« vzpomíná na červen dvaačtyřicátého roku.

Velmi malé děti (do jednoho roku), jako byl tehdy Pavel Horešovský, kterému bylo teprve 16 dní, byly odvezeny do Prahy, děvčata ve věku do 15 let, mezi němž patřila i Marie Šupíková, byly shromážděny a podrobeny pečlivému zkoumání. Pak byly odvezeny do Lodže.

»Poprvé jsme poznali, co to je, když ztratíte domov, mámu a tátu. Poprvé jsme poznali, co je to bída a hlad,« pokračovala paní Marie. Během příštích dnů nacisté z této dětské skupiny vybrali sedm dětí, včetně malé Marie, určených na »převýchovu«.

Ostatní děti byly naloženy do nákladního auta a odvezeny do Chelmnu a tam v pojízdných plynových komorách usmrceny výfukovými plyny. Při vyprávění se paní Marii, když vzpomínala na nejkrutější okamžiky svého dětství, zlomil hlas. Ačkoli je to tak dávno, nelze zapomenout...

Dětský domov a noví rodiče

»My, vybraní, jsme šli do dětského domova na území Polska. Pravděpodobně jsme odpovídali nordickým zákonům,« řekla dále. V dětském domově se malé skupince lidických dětí přísně zakazovalo mluvit mezi sebou rodným jazykem. Jen německy.

Po roce pobytu v tomto domově přišli němečtí manželé Schillerovi, a ti si Marii vybrali. Podle slov paní Marie byli Schillerovi hodní lidé. S nimi také v lednu 1945 prchala před postupující frontou dále na západ, s nimi žila až do roku 1946, kdy začalo pátrání po lidických dětech.

Jednoho dne si pan Schiller v novinách přečetl, že se mají hlásit ti rodiče, kteří ve válce adoptovali děti. »Tak mě vzali a odvezli do Berlína. Věřte, že bylo velmi těžké, když mě moji noví rodiče, kteří na mě byli hodní, kamsi předávali. Čtyři roky jsem u nich žila a zvykla jsem si. Tu se za mnou zavřeli dveře a už jsem je nikdy neviděla,« líčí osudové zvraty Marie.

Domů, do své vlasti, se malá Maruška vrátila 7. srpna 1946 a teprve tehdy se dozvěděla, že její rodná obec již neexistuje, že není tatínek, a maminku, která přežila koncentrák, sužuje těžká tuberkulóza. Setkání s ní se uskutečnilo v Praze v Masarykových domovech (dnes Fakultní Thomayerova nemocnice) a maminka pak, žel, v prosinci 1946 těžké chorobě, způsobené krutými podmínkami koncentračního tábora, podlehla.

Pak děvčátko Marii vychovávala její teta, která se - jako lidická žena – z koncentráku také vrátila. Ona přežila. Její tři děti však byly nacisty umučeny.

Nic nesmí být zapomenuto!

Snad můj novinářský blok věrně zaznamenal slova paní Marie Šupíkové, když vedle svého vlastního osudu vyprávěla také o osudech dalších lidických dětí. Děti mladší jednoho roku byly umístěny v pražské Krči v kojeneckém ústavu, kde setrvaly až do konce války. Pan Horešovský se po osvobození, jako tříleté děcko, vrátil do péče svých prarodičů, s nimiž žil do roku 1947. Měl štěstí, že i jeho maminka přežila koncentrační tábor Ravensbrück.

Neuvěřitelně krutý osud připravili nacisté těhotným ženám – ty v Praze v Dykově ulici čekaly, až porodí, a pak následovaly ostatní lidické ženy do Ravensbrücku. Takto se narodilo šest dětí. Z nich se konce války dočkaly jen dvě. Jedna lidická žena, která při násilném odvlečení z Lidic zatajila těhotenství, porodila v koncentračním táboře. Tam také bylo její děťátko usmrceno…

Lidické děti se do Československa vracely až do roku 1947. »Až když jsme se my, přeživší, samy staly po válce matkami, pochopily jsme, jakou nepředstavitelnou hrůzu prožívaly naše maminky,« vyznala se Marie Šupíková s pohnutím. Lidické ženy v Ravensbrücku po celou dobu věznění nevěděly, co se stalo s jejich obcí.

Měly svůj blok, pracovaly 12-14 hodin denně, ale svými myšlenkami byly stále u svých dětí a manželů. Žádná ze spoluvězeňkyň neprozradila, jaký osud nacisté Lidicím připravili. Při životě je držela jen naděje, že válka musí jednou skončit. Na sklonku války byly vězeňkyně vyhnány na pochod smrti. Některé došly až domů. Až na hranicích se dozvěděly, co vše se stalo. »Říkaly, že kdyby věděly o Lidicích pravdu, tak v koncentráku nepřežijí,« řekla paní Marie.

Lidická tragédie a následující represe způsobily smrt 340 lidických obyvatel (192 mužům, 60 ženám a 88 dětem). V současné době ještě žije 14 »lidických dětí« a sedm lidických žen.

Děti se do Lidic přesto vrátily

Po jímavém vyprávění Marie Šupíkové, tu a tam doplňovaném postřehy pana Horešovského, padla otázka i na chování obyvatel Lidic vůči lidickým ženám a »dětem« po změně společenských poměrů v roce 1989. Jak řekl pan Horešovský, po převratu se někteří členové a příznivci OF nezachovali vůči přeživším dobře.

Tito »sametoví revolucionáři« měli potřebu dát hodně hlasitě najevo, kdo se chápe moci nejen v Lidicích, ale v celém Československu. Mnohé lidické ženy a »děti« totiž vstoupily po válce do KSČ a v devětaosmdesátém se staly terčem mnohdy i nechutných slovních útoků. Hanba všem, kteří se toho dopouštěli!

Marie Šupíková odpověděla i na dotaz o pohnutém osudu lidické ženy Marie Jarošové, jež stála v čele Místního národního výboru v Lidicích až do roku 1989. Zastávala také funkci předsedkyně Českého svazu žen a místopředsedkyně Čs. svazu žen, byla i místopředsedkyní České národní rady.

Mariin synáček byl zavražděn v Chelmnu. Jenže – Červený kříž po válce nalezl chlapce stejného věku, o němž se domníval, že je Mariin. A tak si ho Marie Jarošová vzala. Po čase se však ukázalo, že je to německé dítě, jež sice ztratilo ve válce maminku, ale rodina jej – též přes Červený kříž – vyhledala. A chlapeček se, pochopitelně, musel navrátit k ní...

»Lidické ženy se nikdy nesmířily s tím, proč zrovna jejich děti musely zemřít,« uzavřela své vzpomínky Marie Šupíková. Mnohé z nich si také až do své smrti myslely, že někde, daleko či blízko, žijí. A s tímto vědomím opouštěly i tento svět…

Lidické děti, byť umučené německými nacisty, se do své obce přece jen vrátily. Vrátily se domů. Dnes stojí na lidické louce všechny pospolu – zpodobněny v překrásném sousoší akademické sochařky Marie Uchytilové. Neznám jímavější památník dětských obětí války. Každý, kdož se k němu přiblíží, se neubrání slzám. Jenže nestačí plakat. Je třeba dělat vše pro to, aby se nic podobného již nikde na světě nemohlo opakovat!

Monika HOŘENÍ

22. 11. 2011Monika HOŘENÍ

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář